INFORMAČNÍ WEB A OBČASNÍK pro Prahu 15 a okolí 
Hostivař | Horní a Dolní Měcholupy | Dubeč | Štěrboholy | Petrovice
ban np
ban pmenu
511 bann
ban naz obec
ban tst zrusene projekty
ban naz mesto
ban tst prazske hospodareni
ban naz cech
ban volby POL
ban naz odj
ban taxi zelva

TOPlist

 

PJ 22 uvod Autokratické systémy omezující, více či méně, svobodu člověka či celých národů, měly a mají stále se opakující rysy způsobu vlády. To, že se těmto režimům historicky i dnes daří, je vcelku logické. Nemíří ve své represi na většinu. Ta je naopak udržována v přesvědčení, že se jí daří dobře. A že nastolený způsob vlády musí, pro ještě větší blaho většiny, někdy více, někdy méně, utáhnout šrouby.
Označení viníka, který blaho podkopává, je tak nedílnou součástí chodu takového režimu. Stejně jako vyvolání strachu. Od mírnějších forem až po tuhé a násilné komunistické, náboženské či vojenské diktatury. Jen forma se liší. Navodit použité prostředky jako normalitu jsou při udržování režimu obvyklé. Když se ukáží už jako všeobecně neobhajitelné, pak je nezbytné je tajit. Ve zkratce – SMRAD, ALE TEPLÍČKO.
Režimy se hroutí až poté, co se s nimi většina, buď přímo či svou rezistencí, už přestává legitimovat. Často to ale trvá i desítky let.

Poslední více než čtvrtstoletí je v českých zemích jistě jedním z nejsvobodnějších období naší historie. Stejně jako se naši předci v období první republiky snažili smluvně zakotvit v západním euroatlantickém přístavu, podobně i polistopadový směr západní byl. A ani americká pomoc při založení republiky nebyla zapomenuta.

Ale kdo, už po deseti letech po sametové revoluci, začal mluvit o možném ohrožení svobody, ten vypadal v tehdejší euforii jako blázen. Nebo jako východní agent.

Už se přeci nemůže nic stát. Jsme znovu oběma nohama v evropském svobodném klimatu, studená válka je ta tam, i na Balkáně už byl vlastně klid. A máme nově své obranné zakotvení v NATO. Teď už jen o to, kdy se budeme mít „jako na Západě“.

Západ se ale po dobu studené války také vyvíjel. Více či méně tuto válku ustál, ale nebyla bez ztrát. Infiltrací komunistické ideologie byl více socialistický, než jsme si sami hodlali připustit.

Růžové brýle ale někteří už tehdy sundali a snažili se upozorňovat na nebezpečí, která s sebou ponesou naše nové závazky, do kterých se republika chystala vstoupit. Nový chomout členství v Evropské unii se ale většině zdál býti jen výhodným drobným obojkem. A také byl tehdy zřejmě jediným možným východiskem států oslabené střední Evropy. Volné spojení národních států, navazující na Evropské hospodářské společenství, také překonalo bariéry občanské i obchodní. Z názvu a smyslu vyplývalo, že unie má být garantem míru, svobody a vlastní prosperity. Všeobecný názor byl, že se vlastně není čeho obávat.

Jak se ale časem ukázalo, podoba předchozí infiltrace komunismem, ukrytým v různých podobách některých unijních sociálních států, byl často tím, čeho jsme se chtěli po listopadu ve společnosti zbavit.

Forma a způsoby přístupu k unijním státům východní Evropy jistě nepomáhají vzájemnému porozumění. Stejně tak si ale východní země unie měly předem dvakrát přečíst, co podepisují.
A zejména v anglosaském světě se psané dohody plnit většinou musí.

Stojíme před zmatkem rozhodování, jak by naše další účast v unii měla vypadat. Ani Západ nerozumí tomu, co chceme. Na jedné straně podepíšeme Lisabonskou smlouvu a na straně druhé se odmítáme podvolit důsledkům z chyb jiných, které na nás unie přenáší. A ještě se je opovažujeme za tyto chyby kritizovat? Unijní granty máme rádi (zejména někteří z nás), ale s vyšší integrací či federací pod socialistickou vlajkou máme problém.

Unie je tak na rozcestí. To už není nedorozumění, to je názorový rozkol.

Přitom je zřejmě jisté, že stojíme o dohody o volném pracovním trhu i podnikání bez obchodních bariér. I o volný pohyb českých občanů po Evropě. A nemáme zřejmě zásadních připomínek, aby za takové výhody bylo nezbytné i něčím přispívat. Myslím, že s naší rostoucí životní úrovní počítáme i s tím, že unijní podpora napříště půjde více na východ do chudších států unie. Také jsme jistě připraveni nějak přispět i jako vnitro-unijní stát k ochraně vnějších hranic jak před ilegální migrací, tak i svým dílem do obraných struktur NATO.

Je špatné, pokud bychom se chtěli s unií bavit i o tom, že vše ostatní není naší prioritou a že nepovažujeme za vhodné, aby nás k něčemu dalšímu nutila? 
A že bychom například mohli chtít i jinou smlouvu? 

Pokud ale nebudeme schopni formulovat svůj postoj, budeme jen čelit postojům jiných, mocnějších a hlasitějších.
Hlasu „KDO NEJDE S NÁMI, JDE PROTI NÁM“.

A my moc dobře víme, jak takové hlasy v praxi končí. Nejsem si zcela jist, že socialistické hlasy idealistů z evropské unie vědí, kam takové postoje vést mohou.
Nezažili totiž utažení šroubů režimů "pro blaho většiny", na vlastní kůži.

Michal Frauenterka